Politika: Které státy nejsou v NATO a proč?

Evropské země mimo NATO

V Evropě existuje několik zemí, které nejsou členy Severoatlantické aliance (NATO). Mezi tyto země patří Rakousko, Irsko, Finsko, Švédsko, Švýcarsko a Malta. Tyto země se z historických, politických nebo bezpečnostních důvodů rozhodly zůstat mimo vojenské aliance. Například Rakousko má ve své ústavě zakotvenu neutralitu. Irsko si dlouhodobě udržuje politiku vojenské neutrality. Finsko a Švédsko po desetiletí prosazovaly politiku neutrality, i když v posledních letech posílily spolupráci s NATO. Švýcarsko je známé svou dlouhou tradicí neutrality a je domovem mnoha mezinárodních organizací. Malta je malý ostrovní stát, který se zaměřuje na svou neutralitu a bezpečnost ve Středomoří.

Je důležité zmínit, že neutralita neznamená nezájem o bezpečnostní otázky. Tyto země aktivně spolupracují s NATO v rámci programu Partnerství pro mír a účastní se mezinárodních mírových misí.

Neutrální státy Evropy

V srdci Evropy leží hrstka zemí, které se rozhodly pro neutralitu a nestaly se členy Severoatlantické aliance (NATO). Mezi tyto státy patří Rakousko, Švýcarsko, Irsko, Finsko (do dubna 2023) a Švédsko (žádost o vstup podána v roce 2022). Každá z těchto zemí má své vlastní historické a politické důvody pro neutralitu. Například Švýcarsko si svou neutralitu střeží již po staletí, zatímco Rakousko ji přijalo po druhé světové válce jako podmínku obnovení své suverenity.

Irsko si zase svou neutralitu hájí z důvodu historických sporů se Spojeným královstvím. Finsko a Švédsko si po desetiletí udržovaly politiku neutrality v kontextu studené války. Ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022 ale vedla k přehodnocení bezpečnostní situace v Evropě a vyvolala debatu o neutralitě i v těchto severských zemích. Finsko se stalo členem NATO v dubnu 2023 a Švédsko má v úmyslu následovat v nejbližší době.

Neutrální země se neúčastní vojenských aliancí a zavázaly se k neútočení. To ale neznamená, že by se nepodílely na mezinárodní bezpečnosti. Naopak, často se angažují v mírových misích OSN a dalších mezinárodních organizacích.

Bývalé sovětské republiky

Z patnácti bývalých sovětských republik jsou tři, které nikdy nevstoupily do Severoatlantické aliance (NATO): Arménie, Bělorusko a Moldavsko. Tyto země sdílejí historii sovětské nadvlády a nacházejí se v geopoliticky citlivé oblasti mezi Ruskem a Západem.

Arménie, s převážně arménským obyvatelstvem a křesťanskou tradicí, udržuje úzké vztahy s Ruskem, které je jejím hlavním vojenským a ekonomickým partnerem. V zemi se nachází ruská vojenská základna a Arménie je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) vedené Ruskem.

Bělorusko, s převážně běloruským obyvatelstvem a silnými vazbami na Rusko, je považováno za nejbližšího spojence Moskvy. Země je s Ruskem spojena v rámci tzv. Svazového státu a je silně závislá na ruské ekonomické a vojenské podpoře. Bělorusko je rovněž členem ODKB.

Moldavsko, s převážně rumunsky mluvícím obyvatelstvem, se nachází v geopolitickém rozkolu. Zatímco část populace usiluje o integraci s Evropskou unií a NATO, jiná část se přiklání k Rusku. V moldavském regionu Podněstří se nachází ruská vojenská posádka a separatismus podporovaný Moskvou představuje pro moldavskou integritu výzvu.

Státy Blízkého východu

Blízký východ je region s komplexní geopolitickou situací a členství v NATO zde není tak běžné jako v Evropě. Mezi státy Blízkého východu, které nejsou členy NATO, patří například:

Státy mimo NATO

Stát	Kontinent	Populace (přibližně)
Rakousko	Evropa	9 milionů
Irsko	Evropa	5 milionů
Srbsko	Evropa	7 milionů

• Alžírsko: Tato severoafrická země s největší rozlohou na kontinentu se zaměřuje na vlastní obranu a spolupráci s africkými zeměmi.
• Egypt: I přes úzké vztahy s USA a vojenskou pomoc, kterou od nich Egypt dostává, není členem NATO. Země se soustředí na boj proti terorismu a udržení stability v regionu.
• Izrael: Ačkoliv má Izrael silnou armádu a úzké vazby na USA, není členem NATO. Země si udržuje vlastní bezpečnostní strategii a spoléhá na vlastní síly.
• Írán: Vztahy Íránu se Západem jsou napjaté a země je vnímána jako strategický soupeř. Členství v NATO je tak vyloučené.
• Irák: Po invazi USA v roce 2003 a následné nestabilitě není Irák členem NATO. Země se potýká s vnitřními problémy a bojem proti teroristickým skupinám.
• Libanon: Tato blízkovýchodní země není členem NATO a udržuje si neutralitu v regionálních konfliktech.
• Saúdská Arábie: Navzdory úzkým vztahům s USA a významu pro světovou ekonomiku není Saúdská Arábie členem NATO. Země se spoléhá na vlastní obranné kapacity a spolupráci s regionálními spojenci.
• Sýrie: Kvůli občanské válce a napjatým vztahům se Západem není Sýrie členem NATO.
• Spojené arabské emiráty: Tato bohatá země Perského zálivu není členem NATO, ale udržuje úzké vztahy s USA a dalšími západními zeměmi.

Absence členství v NATO v těchto zemích má různé důvody, od geopolitických zájmů a historických zkušeností po snahu o udržení neutrality. Vztahy s NATO se liší a zahrnují spolupráci v oblasti bezpečnosti, vojenské cvičení a dialog.

Asie a Tichomoří

V Asii a Tichomoří existuje mnoho států, které nejsou členy NATO. Mezi nejvýznamnější patří Čína a Indie, dvě nejlidnatější země světa s rostoucí ekonomickou a vojenskou silou. Obě země si zakládají na své neutralitě a nezávislé zahraniční politice. Dalšími významnými nečlenskými státy jsou Indonésie, Pákistán a Bangladéš, všechny s početnou populací a strategickou polohou.

V jihovýchodní Asii se nachází několik států, které nejsou členy NATO, jako například Vietnam, Thajsko a Filipíny. Tyto země se potýkají s rostoucím vlivem Číny v regionu a některé z nich posilují své vztahy s USA a dalšími západními zeměmi. V Oceánii je největším nečlenským státem Austrálie, blízký spojenec USA a aktivní hráč v regionální bezpečnosti.

Důvody, proč tyto státy nejsou členy NATO, se liší. Některé z nich se hlásí k politice neutrality, jiné upřednostňují bilaterální vztahy s vybranými zeměmi. Další faktory zahrnují historické okolnosti, geografickou vzdálenost od Severoatlantické oblasti a vnitropolitické tlaky.

Africké státy

V Africe nenajdeme mnoho států, které by byly členy NATO. Tato severoatlantická aliance má své kořeny v Evropě a Severní Americe a její zaměření se tradičně soustředilo na tyto regiony. Nicméně, i když žádný africký stát není plnohodnotným členem NATO, některé země udržují s aliancí partnerské vztahy. Například Maroko a Alžírsko spolupracují s NATO v rámci programu Dialog Středomoří, který se zaměřuje na bezpečnostní otázky a podporu spolupráce.

Důvody, proč africké státy nejsou členy NATO, jsou různé. Některé země se hlásí k politice neutrality a nechtějí se zapojovat do vojenských bloků. Jiné státy se potýkají s vnitřními problémy, jako jsou chudoba, korupce nebo ozbrojené konflikty, a členství v NATO pro ně není prioritou. Dalším faktorem je i geografická vzdálenost od Evropy a Severní Ameriky, která snižuje strategický význam afrických států pro NATO.

I když africké státy nejsou členy NATO, bezpečnostní situace na africkém kontinentu je pro alianci důležitá. NATO se angažuje v boji proti terorismu v oblasti Sahelu a podporuje mírové mise v zemích, jako je Mali nebo Somálsko.

Latinská Amerika a Karibik

V rámci Latinské Ameriky a Karibiku nenajdeme žádný stát, který by byl členem Severoatlantické aliance (NATO). Tato organizace, založená v roce 1949, má primárně za cíl kolektivní obranu svých členů, kteří se nacházejí převážně v Severní Americe a Evropě. Latinskoamerické a karibské země tak stojí mimo rámec této vojenské aliance a budují si vlastní bezpečnostní struktury a partnerství.

Absence členství v NATO v tomto regionu ale neznamená, že by tyto země neudržovaly s Aliancí žádné vztahy. Naopak, některé latinskoamerické a karibské státy spolupracují s NATO v rámci programu Partnerství pro mír (PfP) nebo Iniciativy pro interoperabilitu s partnery. Tyto programy umožňují nečlenským státům účastnit se společných cvičení, sdílet znalosti a zkušenosti v oblasti bezpečnosti a obrany. Mezi země Latinské Ameriky a Karibiku, které se účastní programu Partnerství pro mír, patří například Kolumbie.

Důvody, proč se latinskoamerické a karibské země nestaly členy NATO, jsou různé. Patří mezi ně odlišné geopolitické zájmy, historické souvislosti, ale i snaha o budování vlastních regionálních bezpečnostních struktur, jako je například Organizace amerických států (OAS) nebo Společenství latinskoamerických a karibských států (CELAC).

Důvody pro neutralitu

Existuje mnoho důvodů, proč se některé státy rozhodly pro neutralitu a nestaly se členy NATO. Pro některé země, jako je například Rakousko, plyne neutralita z historických událostí a je zakotvena přímo v jejich ústavě. Po druhé světové válce se Rakousko zavázalo k neutralitě výměnou za stažení sovětských vojsk. Tato neutralita se stala důležitou součástí rakouské identity a je podporována většinou obyvatel.

Jiné státy, jako například Švédsko a Finsko, si po desetiletí udržovaly politiku neutrality z důvodu strategické polohy a snahy vyhnout se konfliktům. Tyto země se nechtěly stavět na žádnou stranu během studené války a zachovávaly si tak určitou míru nezávislosti. V posledních letech se však s rostoucím napětím v Evropě začala debata o neutralitě v těchto zemích měnit.

Některé státy, jako například Irsko, vnímají neutralitu jako morální princip a odmítají účast v jakýchkoli vojenských aliancích. Pro tyto země je důležité zachování míru a prosazování diplomatického řešení konfliktů.

Je důležité si uvědomit, že neutralita neznamená nečinnost. Neutrální státy se často aktivně zapojují do mezinárodních organizací a misí, které se zaměřují na udržení míru a bezpečnosti.

Bezpečnostní rizika

Státy, které nejsou členy NATO, čelí specifickým bezpečnostním rizikům. Bez ochrany kolektivní obrany NATO se tyto země mohou stát zranitelnějšími vůči vnějším hrozbám, ať už se jedná o vojenskou agresi, kybernetické útoky nebo hybridní válku. Absence bezpečnostních garancí ze strany NATO může vést k nestabilitě v regionu a zvýšit pravděpodobnost konfliktů.

Některé státy mimo NATO se nacházejí v geograficky strategických oblastech, což z nich dělá potenciální cíle pro mocenské ambice jiných států. Nedostatek vojenské kapacity a podpory ze strany spojenců může ztížit obranu proti silnějšímu protivníkovi.

Kromě toho se státy, které nejsou členy NATO, mohou potýkat s omezeným přístupem k programům sdílení zpravodajských informací a vojenské spolupráce, které jsou k dispozici členům NATO. To může zkomplikovat včasnou identifikaci a reakci na bezpečnostní hrozby.

Je důležité zdůraznit, že neutralita nezaručuje bezpečnost. Státy mimo NATO se musí spoléhat na vlastní obranné kapacity a diplomatické úsilí k zajištění své bezpečnosti.

Spolupráce s NATO

Ačkoliv Česká republika je aktivním členem Severoatlantické aliance (NATO) od roku 1999, existuje řada států, které členy nejsou. Mezi nejznámější příklady patří Rusko, Čína, Indie a Brazílie. Tyto země se rozhodly pro neutralitu nebo si budují vlastní bezpečnostní struktury.

Spolupráce s NATO je pro nečlenské státy možná v rámci programu Partnerství pro mír (PfP) založeného v roce 1994. PfP nabízí platformu pro dialog a spolupráci v oblasti bezpečnosti a obrany. Země účastnící se PfP se dobrovolně zapojují do různých aktivit, jako jsou společné vojenské cvičení, školení a výměnné programy. Cílem je posílit vzájemnou důvěru a interoperabilitu mezi NATO a partnerskými zeměmi.

Některé nečlenské státy, například Švédsko a Finsko, spolupracují s NATO velmi úzce a účastní se i misí pod vedením NATO. Jejich případ ukazuje, že i bez formálního členství je možné dosáhnout vysoké úrovně spolupráce.

Je důležité si uvědomit, že vztahy mezi NATO a nečlenskými státy jsou komplexní a liší se případ od případu. Zatímco některé země usilují o užší spolupráci, jiné preferují distanc.

Budoucí rozšíření NATO

V současnosti se o členství v NATO ucházejí Švédsko a Finsko. Obě severské země se po desetiletích neutrality rozhodly pro vstup do Aliance v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu v roce 2022. Zatímco Finsko se stalo členem NATO v dubnu 2023, Švédsko stále čeká na ratifikaci svého vstupu Tureckem a Maďarskem.

Kromě Švédska existuje několik dalších států, které by mohly v budoucnu usilovat o členství v NATO. Patří mezi ně například Ukrajina, Gruzie a Moldavsko. Všechny tři země čelí bezpečnostním hrozbám ze strany Ruska a členství v NATO by jim mohlo poskytnout větší ochranu. Nicméně, proces přistoupení k NATO je složitý a zdlouhavý a vyžaduje splnění řady politických, ekonomických a vojenských kritérií. Navíc, rozšíření NATO o tyto země by mohlo vést k dalšímu zhoršení vztahů s Ruskem.

Je důležité zmínit, že neutralita má v Evropě stále své místo. Rakousko, Irsko, Švýcarsko a Srbsko si i nadále udržují svou neutralitu a neprojevují zájem o vstup do NATO. Tyto země se spíše zaměřují na spolupráci v rámci Evropské unie a dalších mezinárodních organizací.

Aktuální geopolitická situace

Svět se v posledních letech stal svědkem rostoucího napětí a nejistoty na mezinárodní scéně. Válka na Ukrajině, vyvolaná ruskou invazí v roce 2022, otřásla evropským bezpečnostním uspořádáním a vyvolala otázky o budoucnosti globální stability. V tomto kontextu nabývá na významu otázka členství v Severoatlantické alianci (NATO), která představuje klíčovou bezpečnostní záruku pro své členy.

Zatímco 30 států světa, včetně České republiky, požívá ochrany kolektivní obrany v rámci NATO, existuje řada zemí, které členy Aliance nejsou. Mezi tyto státy patří například Rusko, Čína, Indie, Brazílie a další. Důvody pro nečlenství v NATO se liší. Některé země, jako například Švýcarsko či Rakousko, si historicky zvolily politiku neutrality. Jiné, jako například Srbsko, udržují úzké vztahy s Ruskem. Další státy, zejména v Africe, Asii a Latinské Americe, se nacházejí mimo hlavní strategické zájmy NATO.

Absence členství v NATO však neznamená automaticky bezpečnostní riziko. Mnoho států rozvíjí vlastní obranné kapacity a spolupracuje v rámci regionálních bezpečnostních uskupení. Nicméně, v kontextu měnící se geopolitické situace a rostoucího napětí je otázka členství v NATO a jeho role při zajišťování mezinárodní bezpečnosti nadále aktuální a diskutovaná.